Kofi aneb jak jsme vychovávali nevyrovnaného voříška

Kofi je obyčejná fenka, stará bůhvíjak, pouliční směska, ale zároveň nejvděčnější pejsek na světě. Z karanténní stanice na Slovensku jsme si ji s přítelem vzali v srpnu 2012. Kofi v útulku strávila „jen“ měsíc, vypadala dobře a pracovníci karantény nám ji popisovali jako klidného, tichého pejska, kterého ještě nik neslyšel ani písknout.

Problémy s chováním začali asi po měsíci. Bylo to náročné období, starostlivost o psa, stěhování do nového bydliště v Brně, škola, práce… Kofi jsme se snažili hodně věnovat, neměli jsme ale předtím s pejsky žádné zkušenosti. Dnes už vím, že starat se o ně není jenom nakupování granulí a procházky kolem bloku. Udělali jsme spousty chyb a špatných rozhodnutí, které nás po pár týdnech s Kofi přivedli, bez přehánění, na okraj nervového zhroucení.

Kofi vyjížděla po psech. Malých, velkých, uštěkaných i klidných, zkrátka co mělo čtyři packy, nemohlo se nám dostat do cesty. Na psy reagovala hodně agresivně a naše okřikování a poškubávání vodítkem samozřejmě nemělo žádný efekt, jenom situaci zhoršilo. Procházky se změnili z oddechu na nutnost a Kofi navíc nervozita držela i doma – několik hodin dokázala vrčet na jakékoliv zvuky, co se ozývali z chodby, vedlejšího pokoje či ulice. Kdybychom v těch týdnech nepotkali Ladu se smečkou, asi bychom skončili na antidepresivech já, přítel i ten chudák pes☺

Být vůdcem smečky je klíčové

Začali jsme úplně od základu – s výchovou. Díky Ladě jsme se třeba dozvěděli, že mít vychovaného a srovnaného psa neznamená, že umí dát packu za piškotek či sednout na povel. Základem je procházka – dostatečně dlouhá, aby se pejsek unavil, ale i zvládnutá natolik, aby byl člověk skutečně na procházce se psem a ne pejsek s člověkem. Učili jsme se, jak zabránit tahání, jak Kofi naučit chodit při noze, jak ji ukázat, že máme situaci pod kontrolou a ona jako člen smečky nemusí vůbec nic řešit.

Kromě vycházek jsme pracovali také doma – osvojovali jsme si rituály, které pes pro svůj život potřebuje, od správného krmení až po klidné připnutí na vodítko a vycházení z domu bez zoufale se zmítajícího chlupáče. Lada nás naučila, že víc než slova potřebujeme ovládat svá gesta a řeč těla. Že pes nerozumí našim zákazům a příkazům či zvýšenému hlasu, ale dokáže reagovat na nejjemnější gesto, pokud jej uděláme ve správném okamžiku a správným způsobem.

Největším problémem byla přetrvávající agrese vůči psům, kterou jsme skutečně za agresi považovali, přesto, že skutečnou příčinou chování byl strach a nejistota psa, který své páníčky nepovažuje za vůdce smečky a snaží se jím stát sám. Pravidelným tréninkem se nám ale podařilo Kofi zvládnout natolik, že dnes už se psy nemá výraznější problém (pokud se k ní nějaký bezhlavě nerozběhne, to opravdu asi nebude zvládat nikdy, není moc hravý typ:)). Dost nám pomohla i homeopatická léčba, která potlačila Kofin stres a nervozitu a pomohla jí najít vnitřní klid.

Učíme se doteď, ale musím říct, že z Kofi se za ten čas stal úplně jiný pes (a z nás úplně jiní páníčci). Nebýt Lady, nevím, jak by to s námi všemi dopadlo. Bylo těžké si uvědomit, že za problémové chování našeho psa můžeme spíš my než pes sám, a že jenom na nás stojí jeho náprava. Ale stálo to za to. Vědomí, že pejsek je konečně spokojený a dokáže si procházku užít a nenechat se ničím rušit, mluví za všechno. Děkujeme!

Kofi zemřela na srdeční selhání v červenci 2015. Se svými pánečky dostala nový a krásný život. Zapsala se mi hluboko a nesmazatelně do srdce.

Screen Shot 2015-07-15 at 14.44.07